Druhá smrt Johanky z Arku

divadelní hra bulharského autora Stefana Caneva

Představení Druhá smrt Johanky z Arku bylo 14.září 2013 úspěšně uvedeno na Mezinárodním divadelním festivalu "Scéna na křížovatce" v Plovdivu, Bulharsko a bylo vyznamenáno prestížní divadelní cenou.

kdy se hraje?


Warning: file_exists(): open_basedir restriction in effect. File(/home/archer/public_html/wp-content/uploads/2020/02/druha-smrt-johanky-z-arku-bulharsko7-bw.jpg) is not within the allowed path(s): (/users/zalohovane/46680/:/users/tmp/archer.cz:/usr/share/php:/tmp) in /users/zalohovane/46680/archer.cz/wp-content/plugins/fresh-framework/framework/extern/freshizer/freshizer.php on line 1115

Warning: file_exists(): open_basedir restriction in effect. File(/home/archer/public_html/wp-content/uploads/2020/02/druha-smrt-johanky-z-arku-bulharsko7-bw.jpg) is not within the allowed path(s): (/users/zalohovane/46680/:/users/tmp/archer.cz:/usr/share/php:/tmp) in /users/zalohovane/46680/archer.cz/wp-content/plugins/fresh-framework/framework/extern/freshizer/freshizer.php on line 1115

Premiéra: 23. 03. 2013

Derniéra: 17. 06. 2016

ukázka ze hry

o hře

Žanetě, potulné herečce a rebelce se nabízí příležitost volby: „plazit se a žít nebo neplazit se a zemřít“. Na cestě své duchovní proměny se stává „Johankou“ a sama sobě „tvůrcem“. Bůh a Kat, kteří Žanetu v její „životní proměně“ utvrzují, jsou také velmi netypičtí: z Boha lásky a naděje se vyklube ubohý, nevraživý stařeček, který opovrhuje lidmi a světem kolem nás, rozpolcený Kat je v „zabíjení“ až nepochopitelně altruistický a lidský. Současný a zcela paradoxní návrat k osudovým chvílím jedné již zmytologizované „smrti“nás přivádí k myšlence, že k hrdinství je třeba dozrát.

Světlana Lazarová: „S realizací hry Druhá smrt Johanky z Arku bych ráda vyburcovala lidi z vnitřního stereotypu a pocitu duševní méněcennosti, aby si uvědomili svoje skutečné lidské kvality. Dnes, ve světě obrovského technického pokroku, kdy je člověk velmi zranitelný, zmanipulovaný a osamocený, je zcela běžné, že podceňuje svoji skutečnou sílu a tvořivý potenciál. K osobnímu růstu a hrdinství je třeba dozrát. Každý z nás nese v sobě „svoji Johanku“. Umění „správně“ žít se nedá naučit - dá se jenom procítit.

Mám veliké štěstí, že cestu k naplnění tohoto ideového obsahu se mnou sdílejí jedinečné a vynikající herecké osobnosti Vilma Cibulková, Ladislav Mrkvička, Stanislav Lehký. Svou invencí a bohatými zkušenostmi, jsou pro mě zároveň scénickými dětmi, uměleckými partnery a divadelními učiteli…Je to nesmírně krásné a tvůrčí setkání.“

  • Autor: Stefan Canev
  • Překlad: Světlana Lazarová
  • Hrají: Vilma Cibulková, Ladislav Mrkvička, Stanislav Lehký
  • Překlad a režie: Světlana Lazarová
  • Scénografie: Jakub Vinklář
  • Hudba: Matěj Vašíček
  • Kostýmy: Jozefina Garaiová, Nina Klestilová
  • Výtvarná spolupráce: Jana Jišová
  • Hudba: Matěj Vašíček
  • Fotografie: Björn Steinz

Představení pro tři herce, délka představení 90 min., bez přestávky.

Producent a provozovatel autorských práv: Golden Archer Productions s.r.o.

Nositele autorských práv k dílu zastupuje DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, o.s., Krátkého 1, Praha 9.

Stefan-Canev

O autorovi - Stefan Canev

Dramatik, básník, spisovatel, dramaturg

Stefan Canev se narodil 7.srpna 1936 v Červené vodě u Ruse, Bulharsko. Je absolventem Sofijské univerzity, obor žurnalistiky a práva, studoval dramaturgii na Moskovské filmové akademii (VGIK). Redaktorem v Studiích hraních filmů Bojana v Sofii (1965-1967), dramaturgem v Divadle satiry, Sofie (1967-1970), v divadle Teatr199, Sofie (1970-1973), v divadle Sofie (1973-1984), v Národním divadle v Plovdivu(1984-1991), v Divadle armády (1992-1996), v divadle Sofie (1996-2008). Je autorem básnických sbírek, dramat, publicistiky a prózy, básně a her pro děti.

Jeho básně jsou přeloženy do všech evropských jazyků a taky do čínštiny, mongolštiny, arabštiny a ivritu. Z nich nejpopulárnější jsou Já se ptám, Rekviem, Zachraňte naše duše. Jeho hry Poslední noc Sokrata a Druhá smrt Johanky z Arku byly uváděny v Paříži, Grenoblu, Atině, Bordu, Monreálu, Peterburgu, Lipsku, Vilsbadnu, Varšavě, Krakově, Goteborgu, Budapešti, Kievě, Moskvě, Pitsburgu (USA), Vilnjuse, Bratislavě, Nikozii, Bukurešti, Gurgevu, Haze, Izmiru, Istanbulu.

reference

V pořadí třetí hornopočernická premiéra s Vilmou Cibulkovou v hlavní roli (Jak uvařit žábu, Pieta, Druhá smrt Johanky z Arku) předčila všechna očekávání. Působivá scéna spolu s neotřelými režijními nápady a výbornými hereckými výkony jsou zárukou skutečného divadelního zážitku. Tragikomické poselství o důstojnosti člověka a neokázalém hrdinství se v režii Světlany Lazarové stalo událostí sezóny.
— Hana Čížková, ředitelka, Divadlo Horní Počernice
Světlana Lazarová dokázala text hry Stefana Caneva Druhá smrt Johanky z Arku nejen skvěle přeložit, ale také ji režijně zpracovat srozumitelně, vtipně a působivě. Na jeviště hornopočernického divadla přivedla brilantní kousek na pomezí dramatu a tragikomedie o potřebě hrdinství v životě člověka. Divák se nenudí, pobaví se inteligentním humorem a nakonec odhalí i hluboké myšlenky, které v sobě inscenace skrývá. Pochvalu si zaslouží nejen dobré režijní nápady, ale i herecké výkony a jednoduchá, ale nápaditá scéna. V případě Vilmy Cibulkové jde o skutečný herecký koncert.
— Dana Mojžíšová, PEN klub
Druhá smrt Johanky z Arku je hra, která se svým obsahem vymyká rámci lidové legendy. Když se Bůh a Kat rozhodnou pro reprízu Johančiny smrti, dostává Canevova hra silný filozofický podtext. Do jaké míry potřebujeme hrdiny, proč a za jakou cenu? I za jakoukoliv? Potulná herečka Žaneta, kterou si vybrali do Johančina převtělení se v těsné blízkosti smrti ptá: „Co je rozumnější? Zemřít a neplazit se, nebo se plazit, ale žít? Otázka, která zasahuje až do současnosti. Vilma Cibulková je ve fyzicky i psychicky náročné roli obdivuhodná. Velice působivý je Ladislav Mrkvička v roli Boha a stejně tak i Kat Stanislava Lehkého. Na čistém pozadí, v minimalistickém pojetí výpravy scény, mají svou úlohu i sítě, které ji dotvářejí a překvapivě naznačují, že i Bůh může být spoutaný. Představení v režii Světlany Lazarové osloví diváka svou naléhavostí a přesvědčivostí.
— Miroslava Picková, publicistka
Děkuji za silný zážitek a za možnost sledovat divadelní um a temperament Vilmy Cibulkové v takovém nasazení! Paní režisérce - slova uznání za skvělou práci, výborný překlad a dramaturgický počin.
— Hana Všelichová, scénáristka
Inscenace „Druhá smrt Johanky z Arku“ je jedno velké "nadčasové životní divadlo"! Bůh je dobrým dědečkem, Kat – andělem, Johanka - šaškem a všichni tří uvádí humorně filozofickou detektivní hru o současných komplexních problémech ve společnosti. Úžasné charaktery, fantastické herecké výkony!
— Seisuke Tsukahara, japonský básník, výtvarník, herec, hudebník, grafik, Tereza Tsukahara, keramička
Snaha umístit živého boha, živou "světici" a postavu, jež neví a ví co činí, mě uchvátila... Výborná Dramaturgie!
— Miloslav Machoň, herec, režisér, publicista, pedagog, vyučující rétoriku, estetiku a dramatickou výchovu
Především mne oslovila závažná a důležitá tématika hry, která je zde pro divákovu stravitelnost podána (všude, kde to jde) s humorem. Existenciální otázky ve vyhrocené situaci (života a smrti), potřeba zaujmout stanovisko, rozhodnout se, svědčí o naléhavosti. Nehraje se o nic míň, o nic víc, než "jen" o to, zda žít svůj vlastní život se všemi jeho těžkostmi a riziky, že nám to vnější svět nedaruje, když zůstaneme sami sebou a vnitřně svobodní! A s šancí skutečně objevit, poznat a pochopit, prozřít...! Jako poslední "jistota" nás opouští "vnější bůh", tedy ten, kterého jsme si vysnili, jehož jsme si představovali jako osobu, kterou je třeba uctívat...Ale také je tu možnost rezignovat... Kolik z nás opravdu žije svůj život a nepodléhá manipulacím všeho druhu? Kolik z nás si dovolí nebýt na světě jen živou mrtvolou....?! Ve hře exceluje a podává obdivuhodný výkon Vilma Cibulková. Děkuji za možnost zastavení se právě s těmito herci, s tímto tématem a s touto režisérkou, Světlanou Lazarovou. Doporučuji hru všem, co se nebojí žít!
— Iva Tereza Grosskopfová, filmová dokumentaristka

fotogalerie

premiéra

festival Bulharsko září 2013

Třebíč 23.2.2014

Tábor 2.3.2014

hodnocení pořadatelů

Představení bylo výborné, byla jsem z něj nadšená, potřebovala bych ho vidět ještě jednou, protože tam bylo tolik nádherných myšlenek, že jsem si je nestačila všechny zapamatovat. Výkony herců byly strhující, zejména paní Cibulková a pan Mrkvička. Fakt výborné. Doporučuji všem, kteří mají rádi divadlo, které chce divákům něco sdělit. Přeji Vám ještě hodně tak nadšených diváků, jako jsem byla já.
— Hana Marková, dramaturgyně S-klubu Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí
Chtěla bych poděkovat za krásné představení "Druhá smrt Johanky z Arku". Paní Vilma Cibulková předvedla úžasný výkon, ale i pan Mrkvička a pan Lehký byli výborní. Divadlo jsem si užila a myslím, že i diváci.
— Ivana Antošová, Městské kulturní středisko v Domažlicích

napsali o nás

ceska_televize
eurozpravy
iliteratura

Z rozhlasové stanice Vltava, recenze od Ladislavy Chateau

Stefan Canev Druhá smrt Johanky z Arku, v překladu a režii Světlany Lazarové

Premiéra hry Stefana Caneva Druhá smrt Johanky z Arku v překladu a režii Světlany Lazarové se uskutečnila v sobotu 23. března v divadle v Horních Počernicích. Autor je známý bulharský dramatik, básník a spisovatel, jehož díla jsou překládána v celém světě a Druhá smrt Johanky z Arku sklízela potlesk v Paříži, Grenoblu, Moskvě, Kyjevě, Bratislavě, Krakově, ve Varšavě i Montrealu a v mnoha dalších zemích. Režisérku Světlanu Lazarovou znají diváci ponejvíce jako filmovou dokumentaristku, tentokrát se však dostává do povědomí širší veřejnosti i jako nápaditá divadelní režisérka.

Druhá smrt Johanky z Arku je apokryf, tragikomedie pro tři herce; dějový příběh navazuje na lidovou legendu, ve které má potulná komediantka Žaneta nahradit historickou postavu, k tomuto převtělení jí pomáhá Bůh i Kat.

Temperamentní a prostořeká Žaneta se musí rozhodnout, buď se bude plazit, aby přežila, nebo si zachová sebeúctu a hrdě půjde - na popraviště; v průběhu hry spolu s Bohem a Katem uvažuje o tom, co je rozumnější.

Canevova hra s filozoficky znamenitě podloženým humorem reflektuje současnou společnost; každý jde jen za svým, je posedlý úspěchem, soulad mezi vnitřním přesvědčením a vnějším chováním už dávno neplatí, důstojnost a mravní síla jsou jen archaické pojmy… Mohutný a neohrabaný Kat, který už chystá hranici, v jedné replice na obhajobu Johančiných trýznitelů a patrně i na ospravedlnění vlastního nehrdinství, prohlašuje: Ti, kteří hanobí a mamoní, to nedělají jen pro sebe, ale činí tak, aby pozvedli ducha národa… Replika vyvolala smích a potlesk obecenstva, divákům jeho slova ledaco připomněla ze světa současné politiky. Na druhé straně Bůh, připomínající podsaditého venkovana, si jen smutně povzdechne, že kdyby stvořil civilizaci z vlků, udělal by lépe, vždyť vlci jsou humánní, nejsou jako lidé – vlk vlka nezabije. Hra působivě provokuje.

Režisérka projevila při režii zvláštní vlohy pro práci s představiteli hlavních rolí, nepochybně měla velmi šťastnou ruku, když roli Johanky svěřila Vilmě Cibulkové, Boha ztvárnil Ladislav Mrkvička a Kata si zahrál Stanislav Lehký. Cibulková v této roli naplno rozvíjí svůj talent, svoji imaginaci; překvapuje stylovými proměnami, se smyslem pro komiku i tragiku. Ve vězeňské kobce se Johanka učí nazpaměť svoji obhajovací řeč, zkouší jaké to je, když se člověk musí ponižovat, doslova plazit; obrací se ke svým soudcům, zejména k francouzskému biskupovi Petru Cauchonovi, netuší, že o rozsudku je už předem rozhodnuto, že pro její spojení s ďáblem už mají „důkazy“. Postavy Johanky, Boha a Kata jako by reprezentovaly archetypy současné společnosti, všechny tři postavy se jeví jako metafory. Žaneta v podání Vilmy Cibulkové neodpovídá příliš velké bojovnici, za kterou se vydává, naopak, je stvořením pudovým, dětinským, není ani zlé, ani dobré. I Bůh a Kat tím co říkají a tím jak jednají, potvrzují, že člověk v době technického pokroku je zranitelný a osamělý, že společnost si vytváří pravidla, která odporují lidské přirozenosti. Lidé často stavějí své vztahy na lžích, zastírají své pravé cíle, nikdo není tím, čím je. Snad ale přece jen malá poznámka k překladu: v češtině není důvod říkat přes němčinu Johanka, když jde o Janu z Arku.

Jinak ale k celkovému úspěchu hry nepochybně přispěla i skutečnost, že Stefan Canev a Světlana Lazarová jsou oba Bulhaři; Canev působil v Národním divadle v Plovdivu, ve Světlanině rodišti, v tamním divadle hrála své první dětské role, v Plovdivu také vystudovala divadelní konzervatoř, poté přišla do Prahy, kde v roce 1991 absolvovala FAMU. Ke své první divadelní režii mi řekla: Jsem šťastná, že ideový obsah Stefana Caneva se mnou sdílely tak vynikající osobnosti, jakými jsou Vilma Cibulková, Ladislav Mrkvička a Stanislav Lehký. Svou invencí a bohatými zkušenostmi byli pro mne scénickými dětmi, uměleckými partnery i divadelními učiteli…

V závěru hra nepostrádá jistou katarzi, že člověk k osobnímu růstu a hrdinství musí dozrát, postupně dospět. Žaneta není onou výjimečnou bytostí, nevsadí svůj život, aby dosáhla statutu hrdinky, je to obyčejná dívka, nevyznačuje se žádnou tvrdostí a bojovností a jen zdánlivě nezasluhuje žádný velký obdiv. Avšak kouzlo legendární Jany z Arku, která se stala jednou z podob hrdinského ideálu, na nás působí stále. A dost možná, že touhu po statečné Janě tak trochu nosí každý z nás v sobě.

Ladislava Chateau