Druhá smrt Johanky z Arku
divadelní hra bulharského autora Stefana Caneva
Představení Druhá smrt Johanky z Arku bylo 14.září 2013 úspěšně uvedeno na Mezinárodním divadelním festivalu "Scéna na křížovatce" v Plovdivu, Bulharsko a bylo vyznamenáno prestížní divadelní cenou.
kdy se hraje?
Premiéra: 23. 03. 2013
Derniéra: 17. 06. 2016
ukázka ze hry
o hře
Žanetě, potulné herečce a rebelce se nabízí příležitost volby: „plazit se a žít nebo neplazit se a zemřít“. Na cestě své duchovní proměny se stává „Johankou“ a sama sobě „tvůrcem“. Bůh a Kat, kteří Žanetu v její „životní proměně“ utvrzují, jsou také velmi netypičtí: z Boha lásky a naděje se vyklube ubohý, nevraživý stařeček, který opovrhuje lidmi a světem kolem nás, rozpolcený Kat je v „zabíjení“ až nepochopitelně altruistický a lidský. Současný a zcela paradoxní návrat k osudovým chvílím jedné již zmytologizované „smrti“nás přivádí k myšlence, že k hrdinství je třeba dozrát.
Světlana Lazarová: „S realizací hry Druhá smrt Johanky z Arku bych ráda vyburcovala lidi z vnitřního stereotypu a pocitu duševní méněcennosti, aby si uvědomili svoje skutečné lidské kvality. Dnes, ve světě obrovského technického pokroku, kdy je člověk velmi zranitelný, zmanipulovaný a osamocený, je zcela běžné, že podceňuje svoji skutečnou sílu a tvořivý potenciál. K osobnímu růstu a hrdinství je třeba dozrát. Každý z nás nese v sobě „svoji Johanku“. Umění „správně“ žít se nedá naučit - dá se jenom procítit.
Mám veliké štěstí, že cestu k naplnění tohoto ideového obsahu se mnou sdílejí jedinečné a vynikající herecké osobnosti Vilma Cibulková, Ladislav Mrkvička, Stanislav Lehký. Svou invencí a bohatými zkušenostmi, jsou pro mě zároveň scénickými dětmi, uměleckými partnery a divadelními učiteli…Je to nesmírně krásné a tvůrčí setkání.“
- Autor: Stefan Canev
- Překlad: Světlana Lazarová
- Hrají: Vilma Cibulková, Ladislav Mrkvička, Stanislav Lehký
- Překlad a režie: Světlana Lazarová
- Scénografie: Jakub Vinklář
- Hudba: Matěj Vašíček
- Kostýmy: Jozefina Garaiová, Nina Klestilová
- Výtvarná spolupráce: Jana Jišová
- Hudba: Matěj Vašíček
- Fotografie: Björn Steinz
Představení pro tři herce, délka představení 90 min., bez přestávky.
Producent a provozovatel autorských práv: Golden Archer Productions s.r.o.
Nositele autorských práv k dílu zastupuje DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, o.s., Krátkého 1, Praha 9.
O autorovi - Stefan Canev
Dramatik, básník, spisovatel, dramaturg
Stefan Canev se narodil 7.srpna 1936 v Červené vodě u Ruse, Bulharsko. Je absolventem Sofijské univerzity, obor žurnalistiky a práva, studoval dramaturgii na Moskovské filmové akademii (VGIK). Redaktorem v Studiích hraních filmů Bojana v Sofii (1965-1967), dramaturgem v Divadle satiry, Sofie (1967-1970), v divadle Teatr199, Sofie (1970-1973), v divadle Sofie (1973-1984), v Národním divadle v Plovdivu(1984-1991), v Divadle armády (1992-1996), v divadle Sofie (1996-2008). Je autorem básnických sbírek, dramat, publicistiky a prózy, básně a her pro děti.
Jeho básně jsou přeloženy do všech evropských jazyků a taky do čínštiny, mongolštiny, arabštiny a ivritu. Z nich nejpopulárnější jsou Já se ptám, Rekviem, Zachraňte naše duše. Jeho hry Poslední noc Sokrata a Druhá smrt Johanky z Arku byly uváděny v Paříži, Grenoblu, Atině, Bordu, Monreálu, Peterburgu, Lipsku, Vilsbadnu, Varšavě, Krakově, Goteborgu, Budapešti, Kievě, Moskvě, Pitsburgu (USA), Vilnjuse, Bratislavě, Nikozii, Bukurešti, Gurgevu, Haze, Izmiru, Istanbulu.
reference
fotogalerie
premiéra
festival Bulharsko září 2013
Třebíč 23.2.2014
Tábor 2.3.2014
hodnocení pořadatelů
napsali o nás
Z rozhlasové stanice Vltava, recenze od Ladislavy Chateau
Stefan Canev Druhá smrt Johanky z Arku, v překladu a režii Světlany Lazarové
Premiéra hry Stefana Caneva Druhá smrt Johanky z Arku v překladu a režii Světlany Lazarové se uskutečnila v sobotu 23. března v divadle v Horních Počernicích. Autor je známý bulharský dramatik, básník a spisovatel, jehož díla jsou překládána v celém světě a Druhá smrt Johanky z Arku sklízela potlesk v Paříži, Grenoblu, Moskvě, Kyjevě, Bratislavě, Krakově, ve Varšavě i Montrealu a v mnoha dalších zemích. Režisérku Světlanu Lazarovou znají diváci ponejvíce jako filmovou dokumentaristku, tentokrát se však dostává do povědomí širší veřejnosti i jako nápaditá divadelní režisérka.
Druhá smrt Johanky z Arku je apokryf, tragikomedie pro tři herce; dějový příběh navazuje na lidovou legendu, ve které má potulná komediantka Žaneta nahradit historickou postavu, k tomuto převtělení jí pomáhá Bůh i Kat.
Temperamentní a prostořeká Žaneta se musí rozhodnout, buď se bude plazit, aby přežila, nebo si zachová sebeúctu a hrdě půjde - na popraviště; v průběhu hry spolu s Bohem a Katem uvažuje o tom, co je rozumnější.
Canevova hra s filozoficky znamenitě podloženým humorem reflektuje současnou společnost; každý jde jen za svým, je posedlý úspěchem, soulad mezi vnitřním přesvědčením a vnějším chováním už dávno neplatí, důstojnost a mravní síla jsou jen archaické pojmy… Mohutný a neohrabaný Kat, který už chystá hranici, v jedné replice na obhajobu Johančiných trýznitelů a patrně i na ospravedlnění vlastního nehrdinství, prohlašuje: Ti, kteří hanobí a mamoní, to nedělají jen pro sebe, ale činí tak, aby pozvedli ducha národa… Replika vyvolala smích a potlesk obecenstva, divákům jeho slova ledaco připomněla ze světa současné politiky. Na druhé straně Bůh, připomínající podsaditého venkovana, si jen smutně povzdechne, že kdyby stvořil civilizaci z vlků, udělal by lépe, vždyť vlci jsou humánní, nejsou jako lidé – vlk vlka nezabije. Hra působivě provokuje.
Režisérka projevila při režii zvláštní vlohy pro práci s představiteli hlavních rolí, nepochybně měla velmi šťastnou ruku, když roli Johanky svěřila Vilmě Cibulkové, Boha ztvárnil Ladislav Mrkvička a Kata si zahrál Stanislav Lehký. Cibulková v této roli naplno rozvíjí svůj talent, svoji imaginaci; překvapuje stylovými proměnami, se smyslem pro komiku i tragiku. Ve vězeňské kobce se Johanka učí nazpaměť svoji obhajovací řeč, zkouší jaké to je, když se člověk musí ponižovat, doslova plazit; obrací se ke svým soudcům, zejména k francouzskému biskupovi Petru Cauchonovi, netuší, že o rozsudku je už předem rozhodnuto, že pro její spojení s ďáblem už mají „důkazy“. Postavy Johanky, Boha a Kata jako by reprezentovaly archetypy současné společnosti, všechny tři postavy se jeví jako metafory. Žaneta v podání Vilmy Cibulkové neodpovídá příliš velké bojovnici, za kterou se vydává, naopak, je stvořením pudovým, dětinským, není ani zlé, ani dobré. I Bůh a Kat tím co říkají a tím jak jednají, potvrzují, že člověk v době technického pokroku je zranitelný a osamělý, že společnost si vytváří pravidla, která odporují lidské přirozenosti. Lidé často stavějí své vztahy na lžích, zastírají své pravé cíle, nikdo není tím, čím je. Snad ale přece jen malá poznámka k překladu: v češtině není důvod říkat přes němčinu Johanka, když jde o Janu z Arku.
Jinak ale k celkovému úspěchu hry nepochybně přispěla i skutečnost, že Stefan Canev a Světlana Lazarová jsou oba Bulhaři; Canev působil v Národním divadle v Plovdivu, ve Světlanině rodišti, v tamním divadle hrála své první dětské role, v Plovdivu také vystudovala divadelní konzervatoř, poté přišla do Prahy, kde v roce 1991 absolvovala FAMU. Ke své první divadelní režii mi řekla: Jsem šťastná, že ideový obsah Stefana Caneva se mnou sdílely tak vynikající osobnosti, jakými jsou Vilma Cibulková, Ladislav Mrkvička a Stanislav Lehký. Svou invencí a bohatými zkušenostmi byli pro mne scénickými dětmi, uměleckými partnery i divadelními učiteli…
V závěru hra nepostrádá jistou katarzi, že člověk k osobnímu růstu a hrdinství musí dozrát, postupně dospět. Žaneta není onou výjimečnou bytostí, nevsadí svůj život, aby dosáhla statutu hrdinky, je to obyčejná dívka, nevyznačuje se žádnou tvrdostí a bojovností a jen zdánlivě nezasluhuje žádný velký obdiv. Avšak kouzlo legendární Jany z Arku, která se stala jednou z podob hrdinského ideálu, na nás působí stále. A dost možná, že touhu po statečné Janě tak trochu nosí každý z nás v sobě.
Ladislava Chateau