Druhá smrt Johanky z Arku

Premiéra hry Stefana Caneva Druhá smrt Johanky z Arku v překladu a režii Světlany Lazarové se uskutečnila v sobotu 23. března v divadle v Horních Počernicích. Autor je známý bulharský dramatik, básník a spisovatel, jehož díla jsou překládána v celém světě a Druhá smrt Johanky z Arku sklízela potlesk v Paříži, Grenoblu, Moskvě, Kyjevě, Bratislavě, Krakově, ve Varšavě i Montrealu a v mnoha dalších zemích. Režisérku Světlanu Lazarovou znají diváci ponejvíce jako filmovou dokumentaristku, tentokrát se však dostává do povědomí širší veřejnosti i jako nápaditá divadelní režisérka.

Druhá smrt Johanky z Arku je apokryf, tragikomedie pro tři herce; dějový příběh navazuje na lidovou legendu, ve které má potulná komediantka Žaneta nahradit historickou postavu, k tomuto převtělení jí pomáhá Bůh i Kat.

Temperamentní a prostořeká Žaneta se musí rozhodnout, buď se bude plazit, aby přežila, nebo si zachová sebeúctu a hrdě půjde - na popraviště; v průběhu hry spolu s Bohem a Katem uvažuje o tom, co je rozumnější.

Canevova hra s filozoficky znamenitě podloženým humorem reflektuje současnou společnost; každý jde jen za svým, je posedlý úspěchem, soulad mezi vnitřním přesvědčením a vnějším chováním už dávno neplatí, důstojnost a mravní síla jsou jen archaické pojmy… Mohutný a neohrabaný Kat, který už chystá hranici, v jedné replice na obhajobu Johančiných trýznitelů a patrně i na ospravedlnění vlastního nehrdinství, prohlašuje: Ti, kteří hanobí a mamoní, to nedělají jen pro sebe, ale činí tak, aby pozvedli ducha národa… Replika vyvolala smích a potlesk obecenstva, divákům jeho slova ledaco připomněla ze světa současné politiky. Na druhé straně Bůh, připomínající podsaditého venkovana, si jen smutně povzdechne, že kdyby stvořil civilizaci z vlků, udělal by lépe, vždyť vlci jsou humánní, nejsou jako lidé – vlk vlka nezabije. Hra působivě provokuje.

Režisérka projevila při režii zvláštní vlohy pro práci s představiteli hlavních rolí, nepochybně měla velmi šťastnou ruku, když roli Johanky svěřila Vilmě Cibulkové, Boha ztvárnil Ladislav Mrkvička a Kata si zahrál Stanislav Lehký. Cibulková v této roli naplno rozvíjí svůj talent, svoji imaginaci; překvapuje stylovými proměnami, se smyslem pro komiku i tragiku. Ve vězeňské kobce se Johanka učí nazpaměť svoji obhajovací řeč, zkouší jaké to je, když se člověk musí ponižovat, doslova plazit; obrací se ke svým soudcům, zejména k francouzskému biskupovi Petru Cauchonovi, netuší, že o rozsudku je už předem rozhodnuto, že pro její spojení s ďáblem už mají „důkazy“. Postavy Johanky, Boha a Kata jako by reprezentovaly archetypy současné společnosti, všechny tři postavy se jeví jako metafory. Žaneta v podání Vilmy Cibulkové neodpovídá příliš velké bojovnici, za kterou se vydává, naopak, je stvořením pudovým, dětinským, není ani zlé, ani dobré. I Bůh a Kat tím co říkají a tím jak jednají, potvrzují, že člověk v době technického pokroku je zranitelný a osamělý, že společnost si vytváří pravidla, která odporují lidské přirozenosti. Lidé často stavějí své vztahy na lžích, zastírají své pravé cíle, nikdo není tím, čím je. Snad ale přece jen malá poznámka k překladu: v češtině není důvod říkat přes němčinu Johanka, když jde o Janu z Arku.

Jinak ale k celkovému úspěchu hry nepochybně přispěla i skutečnost, že Stefan Canev a Světlana Lazarová jsou oba Bulhaři; Canev působil v Národním divadle v Plovdivu, ve Světlanině rodišti, v tamním divadle hrála své první dětské role, v Plovdivu také vystudovala divadelní konzervatoř, poté přišla do Prahy, kde v roce 1991 absolvovala FAMU. Ke své první divadelní režii mi řekla: Jsem šťastná, že ideový obsah Stefana Caneva se mnou sdílely tak vynikající osobnosti, jakými jsou Vilma Cibulková, Ladislav Mrkvička a Stanislav Lehký. Svou invencí a bohatými zkušenostmi byli pro mne scénickými dětmi, uměleckými partnery i divadelními učiteli…

V závěru hra nepostrádá jistou katarzi, že člověk k osobnímu růstu a hrdinství musí dozrát, postupně dospět. Žaneta není onou výjimečnou bytostí, nevsadí svůj život, aby dosáhla statutu hrdinky, je to obyčejná dívka, nevyznačuje se žádnou tvrdostí a bojovností a jen zdánlivě nezasluhuje žádný velký obdiv. Avšak kouzlo legendární Jany z Arku, která se stala jednou z podob hrdinského ideálu, na nás působí stále. A dost možná, že touhu po statečné Janě tak trochu nosí každý z nás v sobě.

Ladislava Chateau